Zbraně nejmocnějších - Vztahy na ostří nože část 2.

Kapitola 35. - Vztahy na ostří nože 2.

A sakra. Co teď? - Teď si dáme Deli. - Jasný, dáme si Deli a všechno je v pr… - Tak černě bych to zase neviděl. – Tak si sundej ty růžový brejle. – Kde vidíš problém? – Problém je v tom, že Ron má nejspíš pravdu.“
Harry se zamyšleně zvedl z postele a vydal se do Společenské místnosti. Na tohle nestačil sám. Potřeboval někoho, kdo by se v citech vyznal líp než on. Takže skoro každej. Harry doufal, že s malou pomocí Ginny se mu podaří nechat ta správná kolečka zapadnout na ta správní místa a vymyslet, co dál.
Ron tě zabije, až se dozví, že jsi jeho problémy konzultoval s jeho mladší sestrou. – Je to moje kamarádka, má smůlu. Nemá dělat blbosti. – Blbosti? Ty tomu říkáš blbosti? Tak to se těším na to, až ty „blbosti“ začneš dělat ty! – To se asi nedočkáš. – Jen aby…“
Proletěl očima celou místnost a už si málem myslel, že tu zrzka není. Nakonec jí přece jen našel. Seděla Deanovi na klíně a něco si s ním špitala. Oba se smáli a vypadali, že nechtějí být vyrušováni.
Harry mimoděk sevřel ruce v pěst. Nežárli! Vydal se zpátky do ložnice, bude lepší, když to nechají na zítřek.
„Tak co?“ vypálila na něho Ginny, která se náhle ocitla za jeho zády.
„Nic moc. Probereme to ráno,“ řekl trochu nevrle a sledoval Deana, který se přiřítil hnedka za ní. Zřejmě měl strach, kam se mu tak najednou vytratila. Copak chlapče, myslíš, že ti jí přebírám? probodl kamaráda pohledem, který mu Dean horlivě vrátil.
„Nic?“ nadzvedla obočí. „Podle tvýho výrazu se nezdá, že by to bylo nic.“
„Nechtěl jsem vás rušit. Probereme to někdy jindy,“ řekl s pohledem upřeným na Deana.
„Řešit co?“ vložil se jim do toho jejich spolužák. Nelíbilo se mu, že neví, která bije.
„Ale nic,“ zklidnili ho oba svorně a on se zamračil ještě víc.
„Zlato,“ otočila se k němu Ginny, protože tušila, že musí Deana nějak uklidnit, jinak to nedopadne dobře. „To je osobní záležitost. Nezlob se, ale nemůžu ti to říct. Jistě nás na chvilku omluvíš,“ usmála se na něho.
„To nebude nutný,“ přerušil ji Harry. „Nechtěl jsem rušit. Probereme to zítra ráno.“ Chtěl Deana trochu naštvat a tak se naklonil a vlepil Ginny drobný polibek na tvář. Byl to jen přátelský polibek na dobrou noc, ale účel splnil. Dean pořádně pěnil. „Dobrou,“ dodal ještě Harry a odpochodoval do ložnice. Blas se mu natáhl k nohám a stočil se do klubíčka… usnuli dlouho po půlnoci.

„Tak mluv,“ začala Ginny, když za nimi zaklaply dveře jedné prázdné místnosti. Bylo brzo ráno (Na můj vkus až příliš brzo!)a Ginny na rozdíl od Harryho vypadala probuzeně.
„O čem?“ široce zívl. „Jo, tohle.“
„Jsem ráda, že ti sepnulo. Tak mluv, umírám nedočkavostí.“ Posadila se proti němu rozkročmo na židli a věnovala mu jeden dychtivý pohled.
„Vydržela jsi to celou noc, pár minut tě nezabije,“ opět zívl. „Taky jsi mě mohla nechat ještě chvilku spát.“
„Kdybys mi to řekl už včera, tak bys mohl spát až do aleluja. Mluv.“
„Jenže to bych musel přerušit vaše milostné rozjímání s Deanem a to jsem vám přece nemohl udělal,“ řekl sladce a zašklebil se. Byl to ale dost vynucený úšklebek.
„Harry, ty žárlíš?“ zvedla Ginny obočí. Harry k ní zvedl hlavu a zahleděl se jí do hnědých očí. „Na Deana?“ dodala tiše.
Jo! Ano! Yes! Of course!Oui! Da! Ja! Si… „Ne, nežárlím,“ odpověděl klidně a stále jí hleděl do očí. Jeho dlouhé váhání jí však odpovědělo za něj. A naprosto jinak. Dlouho mlčeli a pozorovali toho druhého. „Fajn, tak spusť,“ přerušila Ginny ticho.
Harry byl docela rád, že změnila téma a dal se do vyprávění, co včera vytáhl z Rona. Dívce spadla asi v půlce jeho vyprávění dolní čelist, a když Harry skončil, zmohla se na jediné. „Ty vole.“
„Víš, Ginny, že mě docela těší, že máme stejný reakce?“ uchechtl se.
„Počkej, počkej,“ zarazila ho. „Já si to musím přebrat. Ty mi chceš namluvit, že se MŮJ BRÁCHA, Ronald Weasley, zamiloval do Hermiony? Do Grangerový? Do vaší nejlepší kamarádky?“ Na každou jednotlivou část otázky Harry přikývl. Musel se usmát, protože měli oba skoro stejné myšlenkové pochody. Chvilku se jí díval do očí a úplně viděl, jak jí to v hlavě šrotuje. Nakonec to Ginny nevydržela a s výsknutím se sesunula z židle na zem, kde se začala strašně smát. Nejdříve se lekl, co se jí stalo, ale potom jí jen s úsměvem pozoroval. „Tak tohle má být vzor pro ostatní studenty, jo?“ zeptal se s nadzvednutým obočím.
Ještě chvilku se chechtala a potom zvážněla. „Já už jsem…haha… jsem v klidu,“ nasadila vážnou tvář. „Nejsi,“ odvětil Harry klidně a dívka se svalila v dalším záchvatu.
„Promiň… promiň, ale… pro mě… je brácha naprosto nepředstavitelnej… s… nějakou holkou. Natož pak…s…s…Hermionou.“ Chvilku se chechtala. „Co na něm vidí?“ ušklíbla se.
Po téhle otázce přešla Harryho všechna chuť na zábavu. Stočil oči někam jinak a promnul si krk. Dívka to postřehla a nemusela být genius, aby pochopila, že je něco špatně. „Co je?“ Sedla si vedle něho a čekala na odpověď. „Harry, co je?“
„To je právě ten problém, víš? Že ona na něm nevidí nic,“ dodal.
Ginny to chvilku secvakávalo. „Chceš říct… že brácha se… do ní zamiloval a ona…“
„…a ona ho má za kamaráda. Jo, to přesně chci říct,“ kývl.
„A sakra,“ vypadlo z ní a podrbala se na hlavě. „No…Tak tohle bude zajímavý. To kvůli tomu se tak hádají?“ Přikývl. „No, nazdar. A co ti řekla Hermiona na…“
„Hermiona mi nic neřekla,“ přerušil ji, „nemluvil jsem s ní. A kdy taky,“ dodal s pokrčením ramen a začal přecházet po místnosti.
„A jak teda víš, že…“
„Že s ním nechce nic mít? Řekl mi to Ron. A vůbec… kdyby to nebyla pravda, tak se chová asi jinak, nemyslíš?“
„Asi jo,“ souhlasila po chvilce dívka. „Co s tím budeme dělat?“ zeptala když asi pět minut pozorovala Harryho jak zamračeně přechází po místnosti.
„My?“ zarazil se. „Proč bychom s tím měli MY něco dělat?“
„Tebe snad neštve, jak se k sobě chovaj?“
„To víš, že mě to štve, ale…co s tím hodláš dělat?“ Nenechal jí však odpovědět. „Hele, já bych se do toho neplet. Je to jejich věc. Necháme to bejt, ono se to nějak vyřeší.“
„ Ono…jasně. Jestli se to ono, bude podobat mýmu bráškovi, tak se to bude řešit ještě za padesát let. Musíme s tím něco udělat.“
„Proč? Ginny, my je nemůžeme nutit, aby byli spolu. Nemůžeme říct Hermioně – Hele děvče…“
„Harry, nikdo tady neříkal, že je chci nutně dát dohromady,“ skočila mu do řeči pevně. „Já jen říkám, že nechci, aby se spolu hádali. Protože se na mě nezlob… jestli se budou takhle dál hádat, tak mě z toho za chvilku hrábne a vás tři nejspíš taky, protože když nejste spolu, jsem všichni,“ zarazila se a hledala to správný slovo, „ …divný.“
Zarazil se a mlčel. Neměl k tomu, co říci, měla pravdu.
„Hele, jestli s tím neuděláme něco my, tak se to nevyřeší. Znáš Rona… bude pořád zalezlej někde v brlohu jako jezevec a nic neudělá. A Hermiona se zase uzavře do sebe a bude dál celý dny brečet a to mi věř, že…“
„Jak celý dny brečet?“ nechápal Harry.
„Včera jsem si s ní chtěla promluvit a holky z ložnice říkaly, že poslední tři dny, kdykoli tam byla, tak se zahrabala do peřin a brečela. A podle toho, jak se tvářila včera, když přišla z ošetřovny, bych řekla, že to bylo to samý. Takže…“ dodala do vzduchu.
„Takže?“ zopakoval Harry.
„Takže bod číslo jedna – dostat z Hermiony názor na záležitost R.“
„Záležitost R?“ nechápal Harry.
„Záležitost Ron,“ vysvětlila Ginny.
„Aha, to mi zase něco nedocvaklo. Fajn, až z ní něco dostaneš, tak mi dej vědět,“ řekl Harry a chystal se k odchodu.
„Snad ty, ne?“ chytila ho za rameno.
„Já?“ vyvalil na ni oči. „Hele, Gin, tak na to zapomeň. Já to dostal z Rona, ty to dostaň z Hermiony.“
„Už jsem to zkoušela, ale nic mi neřekla.“
„A myslíš jako, že mně něco řekne? Ty seš holka, určitě spolu často drbete. Tak to z ní dostaň. Já nerozumím těm holčičím klepům. Je to na mě moc…“
„Složitý?“ přerušila ho.
„Chtěl jsem říct jednoduchý, ale to by asi neprošlo,“ zašklebil se a musel se krýt před ranou, která proti němu letěla. „Au, au nebíj mě!“ zašklebil se a dostal se z jejího dosahu. „Hele, to víš, že každou ranou do hlavy umře až dva miliony mozkových buněk?“
„Tobě tam nemá co umírat.“
„Mě nechytíš,“ řekl jí, když se ho pokoušela čapnou a oběhla židli. „Tak co? Půjdeš za tou Hermionou?“
„Už jsem ti řekla, že mi nic neřekla. Takže to z ní musíš dostat ty.“
„Jenže já jsem kluk. Mě se bude svěřovat asi těžko.“
„To by ses divil. Takže tam půjdeš ty!“
„ Ani mě nehne…“

Zabiju ji. Zabiju! A už si to šlapal směrem k ložnicím. Nedokázal pochopit, jak ho dokázala ukecat k tomu, aby nakonec kývl. Jak to dokázala? - Jednoduše. Zamrkala očičkama a už jsi byl na měkko. – Dík za zvednutí sebedůvěry.
„Levandule, nemohla bys mi prosím tě zavolat Hermionu?“ zeptal se první osoby, která sešla z dívčích ložnic.
„Hermiona? Ona nebyla někde s vámi?“ zvedla dívka nevěřícně obočí. zavrtěl hlavou. „Tak to nevím. Podle mě nebyla celou noc v posteli. Není ještě na ošetřovně?“
„Ne, dneska už měla spát normálně tady. Ale stejně dík,“ odkráčel do chlapecké ložnice, rozhodnutý, že nejlepší bude zjistit si stav věcí na Pobertově plánku. Tiše prohledával svůj kufr, aby nevzbudil ostatní spolubydlící, ale velmi brzy zjistil… ke svému překvapení i zděšení… že se po plánku slehla zem. „To snad…“ Po deseti minutách hledání začínal opravdu šílet. Vyndal z kufru všechno, co tam bylo a začal to důkladně prohledávat. „Sakra, přece jsem ho neztratil!“ brblal si pro sebe. Ať však hledal, jak hledal, nenašel nic. Prolezl všechny knihy i záhyby u oblečení, ale bez výsledku. Našel sice třeba dárek od Remuse, který ještě ani neotevřel, ale neměl teď náladu na to to změnit. Když opravdu po páté zkontroloval každou píď, hodil sebou bezvládně na postel.
Kde sakra může bejt? Kam jsem ho mohl dát? Vždyť jsem ho od prázdnin nevytáhl. Nevytáhl jsem ho od… pátral zamračeně v paměti. To snad ne! Musel ho nechat u Dursleyů. Tam ho měl naposledy vytažený a při tom hektickém balení…
Harry praštil hlavou do polštáře a začal si nadávat. „Jak jsem ho tam mohl nechat? Jak jsem mohl bejt takovej vůl!“ Náhle ho však napadla ještě horší myšlenka. Co když ho tam našli Smrtijedi???? – Ne, ne, ne… to určitě ne. To nemohli…určitě ne. Snažil se přesvědčit sám sebe, ale nějak mu to nešlo. Fajn i kdyby ho našli, tak nevědí, jak s ním zacházet…tedy až na… Červíčka!
„Harry, co je?“ ozvalo se z Ronovi postele. Harry vylezl druhou stranou postele a kouknul se na rozespalou zrzavou hlavu. „Rone, tys náhodou neviděl Pobertům plánek?“
Zavrtěl hlavou. „To sem fakt neviděl. Proč?“
„Protože jsem takovej blb, že jsem ho nejspíš nechal u Dursleyoů,“ vzdychl.
„Cože? Děláš si legraci?“ Tahle zpráva, jak se zdá, Rona dokonale probrala. „Co budeš dělat?“
„Co můžu dělat? Nic. Když ho nikde nenajdu, tak…Do prdele, jak může bejt někdo takhle blbej,“ praštil pěstí do nočního stolku.
„To nevím, ale jestli nenecháš toho bouchání, tak bouchnu já tebe,“ ozvalo se z Deanovy postele nevrle. Harry se zašklebil, ale docela ho chápal. On byl taky naštvanej, když ho Ginny vytáhla v šest hodin ráno a ke všemu v sobotu. „Tak nic,“ hlesl nešťastně. Musel doufat v to, že kdyby plánek našli, tak už by ho dávno využili. „Musím se jít někam odreagovat,“ zamumlal směrem k Ronovi a odešel. Na odreagování znal jen jednu vhodnou místnost a to tu ve třetím poschodí.
K jeho překvapení však tenhle nápad neměl sám. „Hermiono?“
Jeho kamarádka ležela roztažená na koberci na zemi a zírala do stropu. Na jeho oslovení moc nereagovala. „Hermiono?“ zopakoval a přiklekl k ní, rukou mávajíc před její tváří. Trochu měl strach, že se jí něco stalo, protože byla naprosto apatická.
„Nech toho,“ zabručela nepřítomně aniž by se pohnula.
Spadl mu kámen ze srdce. „Co je ti?“
„Co tu chceš?“ zeptala se místo odpovědi.
„No, řekněme, že jsem s tebou chtěl mluvit, ale protože jsem tě nemohl nikde najít, tak jsem zašel sem,“ řekl pravdu, i když ne úplnou a sedl si do jednoho křesla, které stálo u zdi.
Dívka se konečně zvedla a opřela se o lokty. „Proč jsi mě hledal?“
„Hádej?“ odvětil taktéž otázkou.
Hermiona se zvedla a přešla ke stolu, kde si nalila z karafy trochu nažloutlé tekutiny. Mlčela. „Proč se s Ronem pořád tak hádáte?“ začal tedy sám, když se k ničemu neměla.
„Tak odtud vítr vane. Co ti řekl Ron?“ zeptala se a konečně se k němu otočila čelem.
„Nic,“ odvětil Harry. Nechtěl jí lhát, ale byl by radši, kdyby mu to řekla sama. Zvedla obočí a dala mu jasně najevo, že mu nevěří. „No…řekněme, že mi toho neřekl moc,“ opravil se.
„Aha,“ pokývala hlavou a bylo znát, že rozumí, co znamená to neřekl moc. Pomalu přešla místnost a k Harryho překvapení si sedla vedle něho, skleničku stále sevřenou v ruce. „Tak co chceš vědět?“ zeptala se klidně.
Její otázka Harryho naprosto přikovala. Ona ho nevyhodila, nekřičela na něho, že mu do toho nic není…ona se ho ptala, co chce vědět. Chvilku ji sledoval a teprve asi po pěti minutách dokázal ze sebe dostat alespoň trochu zformulovanou otázku. „Chci vědět tvůj názor. Co si o tom myslíš?“
Podívala se mu do očí. „Ty chceš vědět, co si myslím o tom, že se do mě zamiloval jeden z nejlepších kamarádů?“ optala se jakoby se chtěla ujistit, že se opravdu ptal na tohle. Přikývl. „Je mi z toho špatně,“ odpověděla po chvilce váhání. Znělo to spíš unaveně než zhnuseně, ale stejně to Harryho zarazilo.
„Hermiono,“ začal po době mlčení, „to, že ti Ron dal pusu, snad ještě neznamená, že se ti musí zhnusit.“
„Kdo říká, že se mi zhnusil? Je to pořád kamarád, ale…“ najednou nevěděla, jak dál pokračovat. Vstala. Zkřížila ruce na prsou a postavila se k oknu. Opřela se o rám a mlčela. „Harry, kdyby to byla jen ta pusa, tak…tak to přejdu, že mu to prostě ujelo,“ ušklíbla se, ale rychle zase zvážněla, „ale bohužel to bylo i něco jiného. Tys neslyšel, co říkal,“ dodala tiše.
Že by Ron něco „opomenul“ říct? „Co říkal?“
„Zavrtěla hlavou. „Nejde ani o to, co říkal jako spíš o to, co si…“zarazila se.
„…myslel,“ doplnil jí Harry a hned mu bylo všechno jasné. Tohle nebude pěkný.
Přikývla. „Tys ho neslyšel, Harry,“ pokračovala trochu přiškrceně a do očí se jí hrnuly slzy, „neslyšel jsi ho, jak si celou noc nadával, že to neměl dělat… že mi tu pusu neměl dávat. Nadával si, že na mě neměl spěchat, že měl počkat do doby … dokud si nebudu jistej, že mě miluje stejně jako já ji,“ vzlykla. „Přesně takhle to říkal,“ hlesla a schoulila se mu do náruče, když se objevil těsně za ním.
Harry jí trochu rozpačitě chytil kolem ramen.
„Já to nechtěla slyšet, Harry. Merlin ví, že jsem nechtěla! Ale nešlo to jinak.“ Nic neříkal. Nevěděl, co by měl říci. „S každým slovem, který si jenom pomyslel, jsem si uvědomovala, že ztrácím kamaráda v nenávratnu. Pro mě není jednoduchý se k němu chovat normálně, když vím, co on cítí ke mně. Nejde to, když vím, že ty city nemůžu opětovat,“ opřela mu hlavu o hrudník a dlouhou dobu bylo slyšet jen tiché popotahování.
„Stačí, když mu prostě řekneš, že chodíš s Viktorem. Věř mi, že Ron to pochopí.“
„Nechci mu lhát!“ řekla mu pevně a konečně se ho pustila. „Říkala jsem ti, že si našel jinou. Nemám nikoho,“ dodala. Sedla na pohovku a složila ruce do dlaní.
„Tak…no…potom…ty…dopisy…,“ koktal.
„Jsou od něho,“ přikývla, „ale to je jiná záležitost.“
Harry jaksi náhle nedokázal pochopit, v čem je tedy překážka. „Tak kde je problém? Když nikoho nemáš, tak proč nedáš Ronovi šan…“
„Proboha Harry, vždyť je to Ron. NÁŠ Ron…!“ zakřičela Hermiona zoufale a vyletěla na nohy. „TEN malej zrzavej klučina, kterýho jsem v prváku učila nadnášecí kouzlo. TEN kluk, kterej mě potom pomlouval. TEN, se kterým jsme chodili tajně po nocích hlídat Norberta. TEN, se kterým si ve druháku ukradl auto. TEN, kterej se za mě postavil, když mi Malfoy nadával a potom kvůli tomu další dva dny zvracel slimáky.“ Odmlčela se a lapala po dechu. Po tvářích se jí koulely slzy jedna za druhou. „Ten kluk, kterýho jsem poprvé viděla ve vlaku se špinavým nosem a kterej byl pro mě vždycky jako mladší brácha,“ dodala skoro neslyšně. Opřela se o zeď a sklouzla po ní na zem.
Harry vzdychl, přiklekl si k ní a zvedl jí hlavu. „Hermiono, za necelej rok mu bude sedmnáct. On už není malej. Nikdo z nás už není.“
Chvilku mlčela a po tvářích jí stekly další dvě slzy. „Já vím…,“ hlesla, „ale pro mě jste pořád ty dva malí kluci, který mě tenkrát zachránili před trollem. A asi vždycky už budete,“ dodala.
„Hermionu, nikomu z nás už není jedenáct. A už nikdy nebude,“ klekl si k ní a položil jí ruce na ramena. „A my…už jsme skoro dospělí. To nezměníš.“
Podívala se na něho a kousla se do rtu. „Já vím,“ hlesla a kousla se do rtu. „Tohohle jsem se bála.“
„Čeho? Že se do tebe jeden z nás zamiluje?“
„Ne. To ne… Ale že se jednou objeví někdo, do koho se NĚKDO z nás zamiluje a bude po přátelství.“ Na chvíli se odmlčela. „Ale tohle… to je snad ještě horší,“ dodala. „Vidíš, co stačilo k tomu, abychom se začali hádat? Já to takhle vážně nechtěla.“
„No tak, nebreč. Prostě si to spolu vyříkáte a všechno bude zase jako dřív,“ snažil se jí utěšit.
„Nebude,“ hlesla, „Harry, nikdy to už nebude jako dřív. Tohle už mezi náma bude viset navždycky.“ Harry jí k sobě přitiskl trochu víc. Nevěděl, co má odpovědět. Dlouho seděli vedle sebe, Harry s rukou okolo jejích ramen a mlčeli. Toulal se kdesi ve svých myšlenkách a snažil si to malinko srovnat a najít alespoň nějaké východisko. „Je to leviósa, ne leviosááá,“ nadhodil najednou Harry a napodobil pohyb hůlkou jejich prvního zaklínadla. Byla to naprostá hloupost, která se mu najednou vybavila, ale nemohl si pomoci. Naštěstí to účel splnilo - Hermiona se zasmála. „Víš, že jsi tenkrát byla příšerná?“ zeptal se jí s úsměvem.
„Byla?“ zvedla obočí. „Chceš říct, že už nejsem?“ Snažila se tvářit uraženě.
„No…ne. Teď jsi ještě horší.“
„Hej!“strčila do něho a začala se smát. Chvilku se pošťuchovali jako dvě malé děti a potom se zase zklidnili. Hermiona si opřela hlavu o jeho rameno.
„Je ti jasný, že kdyby na mě Ron tenkrát neměl ty narážky, tak bysme se nejspíš nikdy neskamarádili?“ zeptala se ho po chvíli.
„Taky už mě to párkrát napadlo. Všechno špatný je pro něco dobrý. A tohle nám myslím přineslo hodně dobrýho.“ Cítil jak se Hermiona vedle něho usmála. „Hodně věcí by bylo jinak, kdybysme se jinak rozhodli. Hodně,“ vzdychl.
„Nedávej si pořád vinu za Siriusovu smrt,“ pochopila jeho slova.
„Ale…“
„Sám jsi teď říkal, že všechno špatný je i pro něco dobrý. Tak to tak ber.“
„Co vidíš na tomhle dobrýho?“ zeptal se jí klidně.
„Nevím,“ pokrčila rameny, „to ukáže čas,“ dodala a přitiskla se k němu trochu blíž. Harry se pro sebe usmál, dal jí ruku znovu kolem ramen a položil jí svoji hlavu na tu její. „Je ti jasný, že kdyby nás teď viděl Ron, tak mě nejspíš zaškrtí?“ zeptal se po chvíli mlčení s úšklebkem.
„Hm. A je tobě jasný, že kdyby to udělal, tak z něj já udělám zavírací špendlík?“
„To by se mu asi nelíbilo,“ podotkl Harry pobaveně. „To bys mu přece neudělala.“
„Kdyby on ublížil tobě? Klidně.“
Harryho tohle sdělení trochu zaskočilo. Znamenalo to snad, že ho má raději než Rona? Znamenalo to snad, že kdyby byl on na Ronově místě, že by se chovala jinak? Tyhle otázky vířily Harrymu hlavou a on ať se snažil jak se snažil… neznal odpověď.
„Tak,“ začal po době ticha Harry, „co s tím budeme dělat?“
„My?“ nechápala Hermiona a nechápala ani to, proč se Harry začal najednou strašně chechtat. „Čemu se tlemíš?“
„Ničemu, ničemu. Už jsem sice slyšel, že když jsou spolu lidi příliš dlouho, že si začínaj bejt navzájem podobný…ale tohle…“znovu se zachechtal, zatžímco Hermiona naprosto netušila, která bije. „Fajn, kde jsme skončili?“ zeptal se, když se konečně zklidnil.
„Ptal ses, co s tím budeme dělat,“ odvětila.
„Jasný, takže…co s tím budeme dělat?“
Tentokrát to byla Hermiona, kdo vyprskl smíchy. „ …tě zabiju.“ Zvedla se a pořádně se protáhla. „No, nevím jak ty, ale já bych šla na snídani. Mám docela hlad,“ řekla místo odpovědi.
„Jsem jenom pro,“ vyskočil na nohy a vyrazil za ní ke dveřím… aby je Hermioně přímo zavřel před nosem. Nadskočila. „Ještě než půjdeme…“ podíval se jí do očí, „Neodpověděla jsi. Co s tím hodláš udělat?“ zeptal se vážně.
Hermiona vzdychla. Doufala, že se jí to podařilo zamluvit. „Nevím, Harry, nevím. Dej mi čas.“ Stále stál opřený o dveře a ani se nehnul. „Proč ti na tom tolik záleží?“
„Protože mě strašně štve, když se hádáte. Předevčírem jsem vylítnul a od příště už budu rovnou metat kletby,“ řekl vážně a nepřestával jí sledovat. Pochopila, že mu její odpověď nestačila.
„Dobře, slibuju, že si s ním promluvím.“ Přikývl. „To ale neznamená, že mu dávám šanci,“ ujistila ho ještě a Harry opět přikývl.
„Já vím,“ galantně jí otevřel dveře a oba odešli na snídani.

Ginny si ho samozřejmě při nejbližší příležitosti odchytla a tahala z něj rozumy. Vypověděl jí všechno, co věděl a už jim nezbývalo nic jiného, než vymyslet nějaký plán. S Ronem však nebyla řeč a Hermiona se k tomuto tématu taky stavěla více či méně odmítavě. Nakonec jim nezbylo nic jiného než akce Z neboli akce zavření . Po vzoru Jean a Remuse, je večer zatáhli do jedné místnosti a nechali je tam zavřený pod podmínkou, že nesmějí vylézt ven, dokud si to nevyříkají.
„Tak co? Myslíš, že se usmířej?“ strachoval se Harry, když seděli večer s Ginny ve společence. „Nevím. Táhni,“ zabručela.
„Cože?“ zvedl k ní oči.
„Táhni!“ zopakovala mu, ale on jen stále nevěřícně zíral. Co jí udělal, že má táhnout pryč. „Harry, jsi na tahu,“ řekla mu.
„Jo… tohle, šachy…jasně,“ secvaklo mu.
„Co je s tebou?“
„Asi jsme je tam neměli zavírat. Měli jsme to nechat na nich,“ řekl. Červíček pochybnosti hlodal pěkně hluboko.
„Prosím tě. Kdybychom to nechali na nich, tak se neusmíří nikdy. Na to je brácha moc…jaksi zbabělej.“ Harry něco zamručel a táhnul věží. „Uklidni se Harry, oni se tam nesežerou,“ oplatila mu tah.
„Jen aby,“ hlesl a táhl koněm.
„Fakt, chceš takhle táhnout?“ zvedla obočí. Přikývl. „Jak chceš. Šach, mat.“
„Kruci. Dneska jsem to nějak projel.“
„Se nediv. Jseš úplně roztěkanej. Nechápu z čeho.“
„A já zase nechápu, kde se v tobě bere ten klid,“ odvětil suše.
„Hele, jsou tři možnosti. Buďto se tam zabijou…a to bychom slyšeli, kdyby na sebe začali metat kletby… nebo se pohádaj a budou se nenávidět až do smrti a nebo se usmířej. Nic jinýho to bejt nemůže.“
„No právě. A dvě z těch tří možností mi docela naháněj strach.“
Ještě chvilku debatovali, ale příchozí jim vzali všechny slova. „…Rone, to se nediv, že ti dal T, když jsi mu tam napsal, že se do léčivýho lektvaru dává vlaštovičník,“ kárala ho Hermiona.
„Ale vždyť vlaštovičník má přece léčivý účinky a používá se na popáleniny,“ hájil se zrzek.
„To je sice pravda, ale vlaštovičník se nikdy nesmí dávat dohromady s tulovcem jinak vznikne jed.“
„A jak jsem to měl vědět?“ zeptal se.
Harry i Ginny na ně zírali jako na svatý obrázek. Mají se usmiřovat a oni se baví o…lektvarech?
„O čem jste tam diskutovali?“ zeptal se Harry a obočí měl zvednuté někde ve vlasech.
„Ron se diví, že dostal z domácího úkolu T,“ vysvětlila Hermiona a dál začala do Rona něco hustit. Harry s Ginny si vyměnili další vše říkající pohledy, ale nekomentovali to.
Ron se Harrymu večer svěřil, že si s Hermionou vyříkali, že je pro ni opravdu JEN kamarád a že to tak i zůstane. Že to tak bude nejlepší.
Harry to tak nějak chápal a byl za to docela rád, protože další dny se mu zdálo, že se všechno srovnalo do starých kolejí. Občasné hádky a neustálá dohadováni se vrátily na denní pořádek… ale už jaksi ztratily tu lehkou dětinskost, která na nich vždycky byla tak úžasně osvěžující.
A Harry musel dát Hermioně za pravdu - nikdy to už nebude jako dřív.